Tomáš Zmeškal

Milostný dopis klínovým písmem

2. Cukrář

Řidič policejního auta SNB jenom nedbale mávnul na vrátného, ten se letmo dotkl ukazováčkem svých popelavých vlasů v kusém náznaku symbolického pozdravu, a protože svítilo sluníčko, nezmáčkl knoflík, který by propojil kabely a dovedl elektrický proud k motoru, jenž by pak zdvihl závoru, ale on sám, vrátný, se zvedl ze židle. Koneckonců bylo pěkně, svítilo sluníčko a vrátný se chtěl protáhnout. Vyšel ven na malý betonový chodníček lemovaný květináči, pootočil se bokem k policejnímu autu a sáhnul do své hlídací kukaně zvenčí. A odtamtud, zvenčí, zmáčkl knoflík. Byl pátek ráno a hodiny nad jeho hlavou ukazovaly pět hodin a čtyřicet tři minuty přesně. Nedbalé pokynutí policejního řidiče a nedbalý náznak zasalutování vrátného bylo provedeno tak, že by se za to nemusely stydět ani labutě ze stejnojmenného jezera. Nedbalý pokyn policisty za volantem dával najevo propracovaně stylizovanou únavu noční služby, kterou však měl už nyní téměř celou za sebou, lehkou přehlíživost a zároveň autoritativní demokratičnost, která však byla přesně oddělena od rovnostářství. Precizně načasovaná odpověď vrátného, přesně načasovaná vrátného gesta prozrazovala mírnou úctu k autoritě policejního řidiče, kterýjim, ano jim, protože, jak každý ví, vrátný je také součástí léčebného procesu, který tedy jim veze ne pacienta, jako dříve, ale klienta, jak se jim nyní říká. Podstatnou složkou choreografie vrátného bylo jeho nenucené zhoupnutí se v kolenou – mimochodem vrátnému bylo loni přes sedmdesát a svou práci dělal už hezkých pár let a v životě už něco viděl – tedy podstatnou složkou vrátného nenuceného zhoupnutí se v kolenou bylo právě to nepatrné, téměř nezměřitelné, milisekundové prodlení na podpatcích. To totiž dalo jasně najevo, kdo je tady pánem. A pochopitelně na závěr přišlo trumfové eso, on nezůstane ve své sladké kukani, on se z ní nebude jen tak dívat ven, on ven vyjde, ale místo aby policistovi neboli příslušníkovi SNB za volantem věnoval jediný pohled, natočí se nedbale bokem a zvenčí zmáčkne knoflík, který způsobí to, že elektromotor zahraniční výroby závoru zvedne. Vrátný o tom pochopitelně nepřemýšlel, stejně tak jako Paganini nepřemýšlel o tom, jaké bude hrát při koncertu vibrato, to prostě přichází samo s celoživotní mistrovskou praxí. S tím už nemůžeš nic dělat, chlapče, i kdybys nám sem vezl třeba majora od parašutistů. Tohle, to přehoupnutí se do kukaně v ranním oparu, to je dvakrát sichrovaný trumfový eso, nebo jestli chceš klidně žolík. Tohle ti ukáže, kdo to tady v hlavní bráně a teď už přesně v pět hodin a čtyřicet čtyři minuty má pod kontrolou. Milej zlatej!

A závoru v hlavním vchodu psychiatrické léčebny se jal zvedat elektromotor zahraniční výroby, jehož uhlazený zvuk se nesl ranním oparem téměř – elegantně. Vrátnému vzdáleně připomínal předení sousedovic vždy dobře nažrané angorské kočky, která, pokud on věděl, jen žrala, pila mlíko, spala a vrněla. Nic jiného ta načinčaná mrcha nikdy stejně nedělala. Auto projelo do nemocničního areálu, vrátný se zhoupl ještě jednou na podpatcích a teprve nyní mohl den úspěšně začít.

Automobil dojel k růžovému pavilonu, u kterého zastavil. Policista-příslušník SNB, který řídil, vystoupil z auta, zabouchl dveře, otočil se a podíval se dozadu na své dva kolegy, mezi nimiž seděl drobný muž, potom se otočil zpět k budově, došel k hlavním dveřím růžového pavilonu a zazvonil na zvonek. Chvíli čekal, přešlápl z nohy na nohu a z jeho pohybů se dalo poznat, že se jeho koncentrace rozplývá. Za dveřmi se ozvaly kroky, dveře se otevřely a v nich stál muž v bílém plášti a v plátěných kalhotách. Do vlažného ranního vánku vypustily na policistu dveře nádrž zápachu institucionálního vzduchu. Vzduch, který policistovi vnikal do nozder, aniž se ho někdo zeptal, zdali mu je to příjemné nebo není, s sebou nesl vzpomínky dlouhých ústavních stěn. Stěn, které byly vodorovně rozděleny olejovým omyvatelným nátěrem ve výšce očí. Omyvatelné zdi, vykachlíčkované podlahy, žluté a zelené barvy připadaly policistovi vždy rozbolavělé. Nikdy o tom nepřemýšlel příliš dlouho, nikdy se mu to nedařilo, vždy mu pach zbytečné a laciné dezinfekce narušoval proud myšlenek a znervózňoval ho. Kdyby mohl, kdyby to bylo možné, proměnil by se v nějaké neexistující exotické nebo domorodé zvíře a učinil by něco s tím, aby nemusel dýchat tu káď neupřímného, lacině vydezinfikovaného vzduchu. Kdyby to bylo možné, uzavřel by jako potápěč nebo jako zvíře ze smyšlené planety všechny své dýchací otvory, nebo by si pustil naplno kyslíkovou bombu, nasadil šnorchl a pak by už spokojeně a bez emocí mohl procházet skrze jejich dlouhé žlutozelené olejově pomalované bazénové chodby jako nevydařený potápěč. Zatím však policista sděloval muži v bílém plášti fakta, z kterých je stvořeno císařství institucionálního vesmíru. Sděloval ošetřovateli, který před ním stál, nevyvratitelná fakta, fakta příjezdu zadrženého občana, fakta, jež bylo možné doložit jedním zadrženým živým tělem, třemi úředními osobami a jedním autem. Definování a domlouvání dodávalo jejich krátké rozpravě přídech čehosi jako setkání starověkých vyjednavačů už dávno neexistujících říší, kteří nečekaně a předčasně z úradku jim neznámé imperiální či boží moci mají předat a zařídit uplatňování Keplerových zákonů planetárních pohybů, něco, čemu nikdo z nich příliš dobře nerozumí, nebo čemu oba rozumějí jen přibližně. A přitom, aniž se jich kdo ptal, to prostě zařídit musí. Musí zařídit propojení dvou oddělených říší podle zákonů jim neznámých a nejasných. Musí zajistit předání podivného daru, zvláštního ptačího zásnubního rituálu, při kterém se netančí ani nemodlí. A přitom oba dva staří pragmatici, jak hovoří o detailech předpisů, jsou už myšlenkami dávno daleko odsud.

Oba muži vešli a zevnitř se nesl ven zvuk zámku zamykaných dveří. Ošetřovatel, muž, který policistu vedl, šel napřed. Po několika metrech se zastavili u dalších dveří, které muž v bílém plášti odemkl, pustil policistu, pak prošel dveřmi sám a z druhé strany je zavřel a zamkl. Policista tu několikrát byl a pokaždé byl rád, že měl nejen uniformu, ale i svou zbraň. Jeho zbraň se sedmi náboji v zásobníku, i když zajištěná a odpočívající v pouzdře, dobře udržovaná a dobře milovaná, mu dodávala ten skutečný pocit moci, který se mu čas od času spokojeně rozhostil v duši. Skutečná moc, ne papíry a razítka, ne vyplňování formulářů, ne poslouchání školení a učení se nazpaměť nových předpisů a novelizace zákonů, ale jeho dobře udržovaná a dobře milovaná zbraň, to byla skutečná moc. Kdyby jeho představení více znali svět jeho představ a chraň bůh i soukromých myšlenek a pocitů, měli by zcela jistě důvod k obavám. On ale věděl něco podstatného, věděl, že ta skutečná moc, ať už si před ním lapiduši odemykají nebo zamykají dveře, že skutečná moc dřímá v pouzdře pověšeném na opasku jeho uniformy a že jeho moc, ta skutečná moc má číslo sedm. Počet nábojů v zásobníku je součtem jeho moci. Poté si připomněl, že to už jeho nadřízený všechno předjednal a že mu kladl na srdce, ať hlavně s doktorem mluví stručně a jasně. To také policista mínil udělat, na poslední chvíli se však něco změnilo, a než vyjeli z obvodní stanice SNB, už jim někdo z nemocnice volal, aby nejezdili na přijímací oddělení, ale rovnou sem do růžového pavilonu. Někdo si někde vzpomněl, že mají lékařskou kartu zadrženého muže, kterého sem vezou, a tak přijeli sem a policista se ocitl zde. Příslušníka SNB tento postup vždy překvapoval na straně jedné a unavoval na straně druhé, zároveň mu ale dával i do jisté míry pocítit smysl jeho povolání. Byl si dávno vědom toho, že to není chytání zločinců nebo bdění nad pořádkem či jakýmsi těžko zhmotnitelným právem. Byl více a více úředníkem a nebyl si jistý, jestli to tak má být. Ta nejasnost, kterou se nikdo nezabýval, ho dráždila. Oba dva muži došli před další zavřené dveře, které byly téměř uprostřed dlouhé chodby. Muž, který policistu vedl, zaklepal a čekal. Nic se neozvalo a po chvíli se omluvně na policistu podíval. Když zaklepal podruhé, dveře se otevřely. Za nimi stál další muž v bílém plášti a bílých kalhotách, lékař. Otevřel dveře dokořán, poslal pryč ošetřovatele a policistovi ukázal na židli. Policista si sedl, úklonem hlavy poděkoval, rozepnul si knoflíček náprsní kapsy své uniformy a vytáhl malý poznámkový blok. Lékař mu nabídl kávu a cigarety, ale policista oboje odmítl. Ačkoli se policista domníval, že zadrženého muže jenom předá lékaři, celá věc se ukázala být složitější, než si myslel. Zástupce náčelníka obvodního oddělení SNB sice telefonicky případ podrobně vysvětlil jednomu z lékařů, toho se však teď nikde nepodařilo najít. Při pozorování a poslouchání několika telefonních rozhovorů, při kterých jeden lékař hledá a nemůže nalézt druhého, začalo být policistovi jasné, že mu nezbude nic jiného nežli se pokusit vše vysvětlit sám. To ho netěšilo, protože to znamenalo komplikace, zatím však netečně seděl, svíral v ruce svůj blok a díval se ven z velkého, širokého zamřížovaného okna, za kterým se pohupovaly větve stromů. Vítr nebylo slyšet. Byl vidět jen pohyb listů, větví a za nimi vyasfaltovanou cestu.

Když paní Marhoulová, sousedka později zadrženého cukráře Svobody, zavolala na stanici SNB, byly podle zápisu dvě hodiny a třicet tři minuty po půlnoci. Poněvadž se jednalo o starou dámu, které bylo více než sedmdesát let, a protože na jejím telefonátu nebylo nic nezvyklého, nikdo mu nevěnoval velkou pozornost. Paní Marhoulová byla vdova, žila s malým pinčlem a předsíň jejího bytu vypadala jako malé venkovské muzeum. V předsíni byly dvě skříně se vzorky minerálů a jedna s různobarevnými broušenými lahvičkami. Na stěnách předsíně bylo pověšeno několik obrazů a kreseb, na kterých byly různé pohledy na město, poněkud neorganicky pouze působila nedokončená kresba rozestavěné železniční stanice. Paní Marhoulová hlídku SNB přivítala, nepozvala ji však ani do pokoje či do kuchyně a rozhodnými slovy upozornila oba dva příslušníky, že přišli o více než dvacet minut později, než jí přislíbil jejich kolega, s kterým o všem telefonicky mluvila. Oba dva příslušníci se mezi skříněmi cítili stísněni. Za prvé proto, že je obcházel dokola její pes a očuchával je, a za druhé proto, že prosklené skříně působily křehce, zrádně a náchylně k roztříštění se na tisíce malých drobných střepů. Bylo poněkud složité se pinčlovi vyhnout, ze tří stran prosklené skříně, ze čtvrté paní Marhoulová. Stará dáma se je rozhodla poučit o nerostných sbírkách a geologickém podloží okolí města. Původně si policisté mysleli, že jde jen o zdvořilost, než jim to ale došlo, byli až po krk ve výkladu různých tektonických polí, zlomů a podloží. Nebylo jednoduché výklad přerušit, natožpak ho odmítnout. Neuměle se služebně staršímu příslušníkovi podařilo změnit téma a dostat se k tomu, kvůli čemu je zavolala. Takový vývoj situace se jí nelíbil, přesto však ukončila svůj výklad a řekla jim, že jak je vidět, vzorky, které sesbíral její manžel, i obrazy, které namaloval, ukazují, že okolí města je unikátní. Unikátní! Ještě několikrát zopakovala to slovo se vztyčeným ukazovákem. Unikátní. Vzorky nerostů zatím svítily z prosklených skříní jako lucerny, skoro jako by každý kámen fosforeskoval. Každý kus minerálu byl položen na krajkové dečce a u každého byla nyní již špatně čitelná cedulka s českým a latinským názvem. Aniž se jí policisté stačili zeptat, sdělila jim, že zarámovaná kresba nedostavěného nádraží je pověšena na zeď proto, že ho už nebožtík manžel nestačil domalovat. Když se zdálo, že začne líčit jeho několik posledních měsíců života v nemocnici a plicním sanatoriu, rozhodl se přikázat jí služebně starší policista, aby si zavřela svého psa do vedlejší místnosti, nebo že oni prostě odejdou. To vyprovokovalo reakci, kterou si policista přál, stará dáma se urazila nad nedostatkem vychování a úcty ke stáří a konečně se dostala k věci. Když mluvila o smrti svého manžela, už dávno nebylo ani tušit pohnutí, už dávno se z ní vytratily pocity bolesti nebo smutku. To, co sedmdesátiletá žena popisovala, bylo blíže vlastivědné přednášce nežli obyčejnému popisu. Touha vystavit na odiv své vlastní bývalé manželství byla příliš veliká a ze všeho nejméně zajímala dva přivolané policisty. Stav vdovství ji nikdy nenapadlo naplnit, byla jen dočasně opuštěná manželka nezodpovědným manželem, který na stará kolena ztratil svou celý život udržovanou dobrou výchovu a náhle zemřel. Stále mu to ještě kladla za vinu a stále jen zadržovala příval výčitek, který si určitě zasloužil jednoho dne vyslechnout.

Z vedlejšího bytu bylo slyšet přibližně jednu hodinu po půlnoci křik, možná i zápas, a potom i náhlé ticho. Když se jeden z policistů pochybovačně zeptal, jak je možné, že toto vše stará dáma slyšela, dostalo se mu káravého pohledu a ponaučení, že ne všichni staří lidé jsou zcela neschopní, jak si mladá generace myslí, a že nejsou ani dementní, ani naprosto hluší. To donutilo policistu omluvit se, čehož paní Marhoulová využila k tomu, že jim přikázala, aby se podívali na černý lesknoucí se kámen, a dodala, že se v okolí města ve středověku těžilo i stříbro. Policisté neměli chuť na další výklad, přerušili ji, poděkovali, vyšli na chodbu a chvíli zvonili a klepali na dveře sousedního bytu. To ji uklidnilo, zlepšilo náladu a nakonec by ani nepřipustila, že by kdy měla nějaké výhrady k mladé generaci, vše se dělo tak, jak předpokládala, tak jak si přála. Chvíli vyhlížela ze dveří, ale když nikdo dlouho neotvíral, řekl jí služebně mladší příslušník, že musí ještě projít dům i zahradu, aby se dobře zamkla pro případ, že by někdo nebezpečný byl stále ještě někde nablízku. To ji potěšilo a udělala to, oč ji policista požádal.

Policisté prošli celý dům, ale nikoho nenašli. Teprve když začali procházet zahradu, objevili střepy pocházející z okna bytu, o němž vdova mluvila. Když prohledali zahradu, zamířili kužely elektrických lamp do houští, které rostlo podél zahradní zdi, tam uslyšeli sípání nevyrovnaného dechu, svírání a roztahování měchů zvířecích nebo lidských vnitřností, možná i natržené harmoniky plic. Náhle a bez varování byl noční vzduch naříznut od baldachýnu zatahujících se mraků až dolů. Křik, výkřik, sípání, vyvrhování pajšlů. Co policisty nejvíc překvapilo, bylo to, že křik se domáhal jejich přítomnosti. Ano, chtěl je. Volal o pomoc, prosil o záchranu a křičel něco o tom, aby ho v žádném případě nenechávali samotného, samotného s ním. Hlas prosil, zapřísahal se, vřeštěl i kvičel vyčerpáním. Policisté, nyní už s odjištěnými zbraněmi, namířili kužele svých baterek na křoví, odkud se hlas ozýval. Bylo slyšet, že se hlasu už nedostává dechu, že již dlouho nevydrží a zlomí se. Kužely ze dvou svítilen se protnuly a oba dva policisté přistupovali blíž a blíž ke zdroji řevu. Aniž ho spatřili, usoudili, že ten, kdo křičí, je schován za křovím u zdi zahrady. Policisté se co chvíli otáčeli, protože zatím nemohlo být jasné, že zde není ještě někdo. Když rozhrnuli poslední větve houštiny, uviděli před sebou schouleného muže v hnědém špinavém kabátu.

„My jsme SNB,“ řekl služebně starší policista. „Co tak řvete?“

„SNB?“ řekl muž. „Opravdu SNB… no jo, máte i uniformy.“ To bylo vše, co řekl, pak omdlel. V domě se mezitím rozsvítilo několik oken do zahrady.

Při vyprošťování muže z křoví si policisté uvědomili, že má přeraženou nohu, snažili se ji ošetřit, ale muž se tak urputně zaklínil mezi zeď a keře, že bylo obtížné ho vyprostit. Když se jim to konečně podařilo, služebně starší policista zapnul vysílačku a nahlásil nález zraněného muže, požádal o sanitku a o instrukce. Sanitka a další policejní vůz přijely téměř současně. Nález podezřelého zraněného individua a rozbitého okna v prvním patře v bytě sousedícím s vdovou Marhoulovou byl důvod pro opětovné prohledání domu, zahrady a okolí. Když odvezli muže do nemocnice, odjel s ním i jeden příslušník, aby v případě potřeby s podezřelým zraněným učinil zápis a vyslechl ho.

„Ta dvojitá zlomenina nohy by mohla odpovídat opravdu nešťastnému pádu z prvního patra,“ řekl doktor policistovi, který se celý večer nudil v kanceláři na policejní stanici a byl naštvaný, že ho strčili právě sem, na chirurgii, hlídat někoho, kdo stejně nemohl nikam utéct. Popisování dvojité zlomeniny ho nenadchlo a poté, co to doktor dvakrát zopakoval, pochopil, že podezřelému individuu už nic jiného není. Poznamenal si tedy: dvakrát zlomená noha – ten hned tak nikam neuteče! Když byl zadržený ošetřen, vešel policista do pokoje. Muž s dvakrát zlomenou nohou ležel na posteli, pod hlavou měl několik velkých polštářů, a když uviděl policistu, začal se na něj spokojeně usmívat. Společně s ním byli na pokoji ještě další dva muži, jeden z nich se co chvíli v posteli snažil otočit a druhý přerušoval klidné oddychování občasným zachrápáním.

„Všechno vám řeknu,“ oslovil muž policistu. „Moc vám děkuju, opravdu moc. Už jste ho chytli? Musí tam přece někde být.“ Policista zakroutil hlavou, přitáhl si židli k posteli a posadil se na ni.

Usmívající se muž na posteli se jmenoval Karel Souček, byl zloděj a přiznal se k tomu, že se chystal vykrást byt v prvním patře. Do cukrárny se dostal jednoduše z boční ulice, prošel jí a vypáčil dveře, které vedly do prvního patra, do bytu cukráře a jeho ženy. Zloděj také poznamenal, že škoda na zařízení bude minimální, protože vypáčil jenom jeden zámek, na zbývající dva mu stačily paklíče. Dále také uvedl, a to v průběhu svého rozhovoru s policistou, který s ním měl učinit zápis, několikrát zdůraznil, že majitele bytu, cukráře, jistého pana Marka Svobodu, nikdy neznal. Zloděj Karel Souček rovnou řekl, jen ať si policista půjčí psací stroj, ten zcela jistě v nemocnici budou mít a kdo by ho teď v noci – nebo je už ráno? – potřeboval. Jen ať si příslušník půjčí psací stroj, protože on mu to všechno poví, učiní úplné doznání a bude to mít z krku. S tím magorem prý však rozhodně nechce mít nic společného. Toho nikdy neviděl. Byl už dvakrát trestaný, je tedy to, čemu se říká recidivista, ale vždy jen za krádeže, nikdy za nic většího. Policista měl jenom vypracovat předběžný zápis, nečekal přiznání, zatím ani nikdo ještě nenahlásil loupež. Nemohl si ale nevšimnout toho, že zloděj je i přes občasný úsměv, kterým ho vždy nečekaně obdařil, nervózní, řekl mu proto, že doznání udělají až ráno, protože tady by jen rušili dva spící pacienty. Zloděj usoudil, že na tom něco je, přesto ale policistu vybídl, aby si alespoň začal dělat zápisky rukou, aby mu mohl něco podepsat a mohl později doložit, že od počátku vyšetřování, od samého počátku, to opět několikrát zdůraznil, spolupracoval.

Karel Souček vlezl do cukrárny z boční, tedy Hlavsovy ulice. V Hlavsově ulici byly vlastně jen tři domy, zbytek ulice tvořila více než dvoumetrová zeď zahrady domu, do kterého se zloděj vloupal. Tam také, podle svých slov, musel vypáčit zámek, to byl ten jediný, který musel vypáčit, a tím, jak dodal, také vznikla škoda na majetku. Prošel cukrárnu, ochutnal dva nebo tři dorty, ale v kase žádné peníze nenašel. To ho ale nepřekvapilo, protože s tím počítal. Našel dveře vedoucí do bytu v prvním patře a otevřel je paklíčem. Vešel po schodech nahoru, a zatímco prohledával byt, překvapil ho z kuchyně vycházející cukrář pan Svoboda. V první chvíli se zloděj lekl, ale udivilo ho, že ho cukrář pozdravil, obešel ho, zašel na záchod, a aniž by zavřel dveře, se vymočil. Potom odešel do koupelny, umyl si pečlivě ruce, znovu ho obešel, znovu mu kývl na pozdrav a šel zpátky do kuchyně. To zloděje zarazilo, a protože se obával, jak sám řekl, že zde není něco úplně v pořádku, šel za panem Svobodou. Bál se, že na něj zavolá policii. Zatímco zloděj bleskurychle zvažoval, co má dělat, vyšel cukrář potřetí a zeptal se ho, zdali už něco jedl a zdali si nechce vzít něco menšího k snědku. Ještě se prý omluvil, že prý má jenom sýry od té doby, co je žena pryč, nestihl nakoupit žádné salámy ani nic jiného k snídani. To prý zloděje natolik překvapilo, že se sám zeptal cukráře, jak to, že se ho nebojí.

„Proč bych se tě měl bát,“ odvětil cukrář, „všichni jsme jenom bratři v utrpení, ty zloděj, já cukrář. Slunce svítí na všechny stejně…“

„Ale teď nesvítí slunce, teď je noc,“ dostal ze sebe zloděj.

„Máš pravdu, bratře,“ řekl cukrář, „i v mé duši je noc.“ Po chvíli dodal: „Posluž si, bratře, vezmi si, co potřebuješ, nebo co si myslíš, že potřebuješ.“ Dále už jen poprosil cukrář zloděje, aby mu nechal v obývacím pokoji rádio, protože se prý při zprávách o neštěstích světa velmi dobře soustřeďuje. A soustředění prý také potřebuje ke své práci. Zloděj si tedy vzal peníze, několik drobností, ale protože se mu tohle ještě nikdy nestalo, byl stále nervózní. Usoudil, že cukrář je cvok a že si vezme to, kvůli čemu přišel, ale raději co nejdřív zmizí. Měl to udělat, měl ho něčím vzít přes hlavu a vzít nohy na ramena. Nemusel by teď ležet s dvakrát zlomenou hnátou ve špitále a nemusel by mít spoustu dalších problémů.

„Jakých dalších problémů?“ zeptal se policista.

„To je právě ono,“ odtušil zloděj.

Než odešel, vzal si všechny peníze, co tam byly, ale když už scházel z prvního patra do přízemí, celé se mu to nějak nezdálo a nakonec se rozhodl, že se tam ještě porozhlídne, a tak otevřel dveře kuchyně, místnosti, v které ještě nebyl. Otevřel je potichu, přesto ale cukrář slyšel vrznutí pantů a promluvil na něj, zatímco byl otočen zády ke dveřím a sehnut nad kuchyňským stolem, kde něco dělal.

„Pojď dál, bratře,“ řekl cukrář, „pojď dál do mé dílny, v které se rozléhá a zračí marnost světa, pojď dál do mé ulity, do mého svatostánku. Pojď dál, ať tě obejmu před tvým odchodem.“

Zloděj sice nevěděl, o čem cukrář mluví, nevěděl, proč ho chce objímat, a už vůbec nevěděl, proč říká kuchyni dílna a ulita.

„Už jdu,“ řekl a rozhlédl se svým trénovaným, rychlým a přesným zlodějským pohledem kolem dokola. Nejdřív si myslel, že ne zcela chápe to, co vidí. Potom ho přepadla myšlenka, která říkala, že to není možné. Po celé kuchyni byly rozloženy části lidského těla. Ruce, nohy, prsa a další… Když otevřel ústa, aby zalapal po dechu, pomalu se k němu otočil cukrář, stále sedící na židli, a v rukou držel ženskou hlavu.

„To byla moje žena, bratře,“ řekl cukrář. „Ona zde není, a proto si ji musím znovu vytvořit, tak aby zde zbyla alespoň její památka… Rozumíš?“ zeptal se cukrář. V tu chvíli si však zloděj uvědomil, do čeho se to namočil, a navíc cukrář s ženskou hlavou v rukou vstal ze židle a začal se k němu přibližovat. Proboha! křičelo to v zlodějově hlavě. Proboha… Proboha! To ne! A přitom z pat jeho nohou, z jeho Achillových šlach, z jeho prstů začaly rašit kořínky, které ho přivazovaly k zemi. Nemohl se hýbat, nemohl odtrhnout oči od této nešťastné kuchyňské márnice. Až když byl cukrář téměř u něj, zařval:

„Stůj tam, kde jsi, nepřibližuj se ke mně, sakra!“

„Ale proč, milý bratře?“ zeptal se ho cukrář. Zloděj už na nic nemyslel, a jak se cukrář přibližoval, začal ustupovat, potom se otočil a vběhl do nejbližších dveří, tam uviděl okno vedoucí ven z tohoto zádumčivého bytu hrůzy na zahradu, a protože měl za to, že cítí dech cukráře na svých zádech – i když to ve skutečnosti byly pouze jeho vlastní ježící se chloupky na krku a podél páteře, na nic nečekal, ve skoku si ještě stačil zakrýt hlavu a proskočil okno vedoucí na zahradu. Třeskot střepů. Let… K vědomí ho přivedla ukrutná bolest nohy, tato bolest na chvíli vytrhla pud sebezáchovy ze zásuvky vědomí. Pak se však navrátil strach před šílencem a zloděj si uvědomoval, že je tady na zahradě, kterou ohraničuje zeď o výšce přinejmenším dvou metrů, ve velké nevýhodě, a že jeho nedobrý život bude už brzy ukončen. Uvědomoval si, že by se měl začít kát. Neznal slovo pokání, protože byl bezvěrec, ateista, ale Bože můj, jak nyní znal jeho míru. Alespoň tak, jak to půjde, ateisticky, bezvěrečně, beznadějně ukončit svůj nebohý a neblahý prokletý život čímsi jako modlitbou nebo ateistickým provoláním k vzkříšení ducha. Vzpomněl na film o jakési revoluci, který nedávno viděl, v něm byli odsouzenci stříleni popravčí četou. Doširoka rozhozené ruce, zpěv písní, bolest kulek. Čekala ho strašná smrt, možná mučení, to věděl, a proto se jeho duch musí připravit, to bylo to jediné, co bylo jisté a o čem nebylo v jeho duši žádných pochyb. Neměl žádnou zbraň, nemohl se postavit, a i když se o to pokoušel, bolest ho okamžitě připravila o většinu vědomí. Proto se pomalu pozvolna proplížil až ke zdi, kde ho nebude vidět. Nohu musel táhnout za sebou a snažil se nekřičet bolestí. Snažil se, ale nevěděl, že se jeho sípání rozléhá na metry daleko všemi směry. Nebude na očích, až za ním ta stvůra přijde udělat to samé, co udělala se svou ženou! Musí být připraven, to věděl, nevěděl přesně jak, ale věděl, že musí být připraven.

Strážmistr, který vyslechl zlodějovu zpověď, byl konsternován a potěšen zároveň, bylo to děsivé, to jistě, zároveň to ale mohlo znamenat výrazné prémie, nebo… možná… možná … i povýšení. Vstal ze židle, bezmyšlenkovitě přikázal zloději, aby neopouštěl místnost, a vyšel na chodbu. Tam uchopil za ruku první sestru, která procházela kolem, vtáhl ji do pokoje a řekl jí, aby neopouštěla místnost a hlídala zraněného, a pak telefonicky vyrozuměl svého nadřízeného.

K domu přijelo další policejní auto, příslušníci SNB z něj tentokrát vyskákali nezvykle energicky. Obklíčili dům i zahradu a zajistili všechny otvory, kudy by mohl hledaný člověk utéci. Oproti původnímu vyšetřování noční výtržnosti hlídkou zde byla nyní úplně jiná nálada. K zásahu se také dostavil zástupce náčelníka okrsku SNB. Náčelníka, svého bezprostředního nadřízeného, už vzbudil a ten mu přikázal zajistit prostor, zadržet podezřelého nebo podezřelé a potom vše oznámit kriminálce. Než k tomu došlo, čas pokročil. Za hodinu se mělo začít rozednívat. Policisté našli, co hledali, zbraně byly odjištěné, jeden druhého vykrýval, a tak potichu vstoupili do bočního vchodu cukrárny. Potichu ji prohlédli, dva členové mužstva zůstali dole a zbytek týmu šel po schodech vzhůru. Dveře byly zamčeny. Po chvilce nervozity se rozhodli dveře vyrazit. Tak se stalo. Dveře se podařilo vyrazit až napodruhé. Do bytu vběhlo několik policistů, kteří s rozsvícenými baterkami a s pistolemi v rukou začali byt prohledávat. Byt byl tichý. Všechny místnosti byly tiché, jenom v obývacím pokoji líčil hlas v zapnutém rádiu nuance mezinárodní politiky. Po chvíli váhání se policista, který stál nejblíže radiopřijímači, rozhodl ho vypnout. Dům i se svými nájemníky ještě spal. Všechny místnosti, které doposud prohledali, měly dveře buď úplně, nebo alespoň částečně otevřené. Jediná místnost, která měla dveře zavřené a odkud se pod prahem dveří linulo světlo, byla kuchyně. Dva policisté s odjištěnými zbraněmi se postavili na každou stranu dveří. První policista, který stál na pravé straně, otevřel dveře a dva policisté z levé strany vběhli do místnosti, přičemž křičeli: „Ruce vzhůru a nic se vám nestane!“ Vmžiku byl cukrář povalen na zem. Jeho ruce byly zkrouceny za záda a byla mu nasazena pouta. V místnosti nikdo jiný nebyl. Když ho policisté odvedli do policejního auta, které ho okamžitě odvezlo na policejní stanici, ti, kteří měli zajistit objekt do příjezdu kriminálky, si začali prohlížet, co všechno se v kuchyni nalézalo. Zloděj měl pravdu, na velkém kuchyňském stole byla hlava ženy. Na lednici byla položena prsa a na malé polici nad sporákem byla část chodidla. Teprve když policisté rozsvítili světlo, zarazili se. Podívali se na sebe a jeden z nich to vyslovil. Řekl:

„Kluci, to snad není možný, vždyť to je všechno z marcipánu.“

Měl pravdu, teprve pod krutým světlem kuchyňské zářivky se ukázalo, že ta spoušť lidských paží, prsou, chodidel i hlavy, že je vše dokonale vymodelováno z marcipánu a jiných příměsí. Realističnost byť i té nejmenší části byla zarážející, někteří i říkali, že děsivá. Například na levé paži byly chloupky vytvořené z obarvených karamelových vláken. Na předloktí paže bylo mateřské znamínko a na kotníku levého chodidla byla vytetována malá ještěrka společně s proužkem s indickými motivy. Nejpodivuhodnější však byla ženina hlava. Měla uvázaný šátek, skrz který se draly na svět husté černé vlasy. Její ústa byla našpulena k úsměvu a její oči se dívaly přímo na vás. Byly lesklé, živé, jenom nemrkaly. Policisté chodili v rozpacích po kuchyni a nebyli si jisti, že znají úřední postup, který by mohli aplikovat na tuto situaci. V té chvíli vešel do místnosti zástupce náčelníka místního okrsku SNB.

„Panebože,“ řekl, jen co pootevřel dveře, v kterých se zastavil. „Tak je to pravda,“ dodal. „Máme tady maniaka.“ Pak si všiml třech tváří, které se na něj dívaly, a zpozoroval čtvrtého člena družstva, který si ještě nevšiml jeho příchodu a byl zabrán do olizování lidské ruky.

„Ty ses snad musel zbláznit,“ zařičel a dodal: „Seš okamžitě a s plnou platností suspendován.“ To už ale policisté stojící uprostřed kuchyně přišli k sobě a začali ukazovat a vysvětlovat zástupci náčelníka, že to, co vidí, je jen iluze. Že nevidí to, co vidí, že vidí jen to, co si myslí, že vidí. Že nevidíme, ale očekáváme a naplňujeme svůj život nepatřičným zklamáním, zkrátka že to vše je jen jedna veliká cukrovinka. Když vysvětlení a podrobná kontrola kuchyně bytu neprozradila nic neobvyklého, kromě zlodějem vypáčeného zámku, zůstala policejní přítomnost lichá a neospravedlnitelná. Obyvatel bytu zadržen, zloděj v nemocnici, krádež nenahlášena, mrtvé tělo nepřítomno.

„Co s tím máme teď dělat?“ zeptal se jeden z policistů: „Tady nic není, tady vlastně vůbec nemáme co dělat.“

Ta myšlenka napadla zástupce náčelníka už před chvílí, ale doufal, že buď něco objeví, anebo se včas dostaví sám náčelník okrsku SNB. Rozhodl se a řekl:

„Všechno vyfotit, odvolat kriminálku, nebo si uříznem takovou ostudu, že budem všem pro smích. Dočasně zajistit objekt a rychle vypadnout.“ Když odcházel, podíval se ještě jednou do kuchyně na marcipánová prsa, na potetovaný kotník a především na ženskou hlavu, která se svými panenkami uprostřed očí dívala vždy přesně na toho, kdo do dveří vstoupil.

„To je ale pěkná ženská,“ řekl, než odešel. Ale ještě než dořekl poslední slovo, věděl, že to říkat neměl, bylo to tak nějak… nepatřičné. Celé to bylo… tak nějak – nepatřičné.

Cukrář se jmenoval Marek Svoboda, byl střední postavy, průměrné výšky, tmavých, nejasně definovatelných vlasů a nevýrazných, byť příjemných způsobů. Vypadal jako člověk, kterého si je velmi těžké zapamatovat. Tato nedefinovatelná nejasnost však zmizela v okamžiku, kdy promluvil. Za prvé se nechoval přirozeně, to náčelník okrsku SNB věděl. Každý jiný by na jeho místě byl nejdřív zastrašený a pak rozčílený. Potom, co policisté vnikli do jeho bytu, praštili s ním o zem, nasadili mu pouta a dovezli ho do cely předběžného zadržení, by každý jiný chtěl právníka, chtěl by si stěžovat, vyžadoval by písemnou či ústní omluvu, zatímco on nic. Usmál se, když mu sundali pouta, a řekl, že svým bratrům policistům nic nevyčítá. Že jsou prý stejně jen všichni bratři v utrpení. To, že jim říkal bratře, nebyl ani přestupek, ani přečin, ani nic jiného, za co by ho bylo možné nechat ve vazbě, uvažoval náčelník okrsku. Přesto však věděl, že cukrář není normální a že tu něco smrdí. Když se ho zeptal, proč začal vytvářet ženu z cukrkandlu, řekl že proto, že ta jeho původní od něj odešla. Když se zeptal, proč zmizení své manželky nenahlásil jako pohřešovanou, odpověděl, že ji nepohřešuje, protože od něj odešla s někým nebo za někým jiným. Když se zeptal, zdali by mohl vidět dopis na rozloučenou, cukrář si jen povzdychl a řekl, že nemohl, protože dopis snědl. Když se ho zeptal, proč ho snědl, cukrář řekl, že chtěl mít alespoň část své ženy v sobě. Když se ho zeptal, jestli ji nezabil a nechce se k tomu přiznat, cukrář se jen pousmál a řekl, že svou ženu nezabil, protože jí miluje, a zeptal se sám náčelníka, jestli provedl něco trestného, z čeho by se měl zodpovídat. A to byl ten problém, který teď náčelník okrsku řešil. Ten člověk rozhodně není v pořádku, pohřešuje se jeho žena, která prý utekla za milencem nebo s milencem, cukrář si ji dělá z marcipánu a navíc každého oslovuje bratře. Nic z toho ale není ani přestupek, ani trestný čin. A pak ho to napadlo, existuje přeci zákon, který říká, že člověk, který je nebezpečný sám sobě, se může – i proti jeho vůli – odvézt do blázince. Většinou se to týká sebevrahů, ale proč ne tohoto podivína.

Když doktor vyslechl příběh cukráře Marka Svobody, jak mu jej ze svého bloku sestavil policista, který ho přivezl do psychiatrické léčebny, neměl ze situace nejmenší radost. Podivné chování ještě neznamenalo, že by ho mohl jen tak nechat proti jeho vůli přijmout do ústavního léčení. To prý jistě policista chápe, policista přitakal, to by musel zavřít polovinu všech lidí ve městě. Nevypadalo to na nemoc, možná spíš na to, čemu se říká hraniční případ, něco mezi nemocí a neškodným podivínstvím. Policista neměl radost, nic na něj nemají, nakonec to dopadne tak, že ho budou muset pustit, ještě se mu omluvit a pochopitelně on bude ten, který to nedokázal zařídit tady v blázinci. Rozhovor se nevyvíjel slibně, doktor se zrovna prohraboval zásuvkou, protože zjistil, že mu došly formuláře pro příjem nových pacientů, když ho přerušil policista, který hledal poslední šanci.

„Pane doktore,“ začal, „mě náčelník říkal, že mu lékař, s kterým mluvil, řekl, že tady u vás už pan Svoboda na léčení byl. Je to pravda, nebo ne?“

„To je pravda,“ odpověděl doktor.

„A co mu bylo?“ zeptal se policista.

„To je lékařské tajemství,“ odpověděl lékař. „Jistě chápete, že to vám rozhodně nemohu říct.“

„Dobře,“ zkusil to policista jinak. „Co kdybyste se na něj ale přece jen podíval, on se opravdu chová divně.“ Lékař zavřel zásuvku, v které nemohl najít formuláře pro přijetí pacientů, a přikývl. Začínalo svítat.

Když se cukrář Marek Svoboda posadil do židle naproti doktorovi, vypadal klidně a soustředěně.

„Dobrý den, tedy spíš dobré ráno,“ řekl doktor a představil se: „Já jsem doktor Lukavský, pane Svobodo. Vy jste dneska asi zažil rušnou noc?“ Cukrář se mu díval do obličeje, ale nezdálo se, že by měl chuť na úvodní doktorova slova reagovat.

„Víte, pane Svobodo, policie si myslí, že vaše chování není zcela typické a že bych je měl zhodnotit ve světle toho, co se dnes v noci stalo. Co si o tom myslíte vy?“ Cukrář neodpovídal, díval se z okna ven na neslyšně se pohybující větve stromů a zdálo se, že přemýšlí.

„Myslíte si, že na to má policie právo?“ Cukrář se pousmál, podíval se zpříma na lékaře a řekl:

„Já se ale nejmenuju Svoboda.“

„Pardon,“ řekl doktor, „asi jsem se přehlédl, já tu mám: pan Marek Svoboda, povolání cukrář.“

„Tak jsem se jmenoval,“ odvětil cukrář. „Dřív jsem se tak jmenoval.“

„Aha,“ řekl doktor, a jak se tedy vlastně jmenujete? Ať to mám v záznamech v pořádku.“

„Teď se jmenuji Ježíš Sokrates Amenhotep Hitler, milý bratře,“ řekl cukrář.

„Dobře,“ řekl doktor a celé jméno si napsal na nelinkovaný papír, který měl připraven na poznámky. V tu chvíli si pomyslel, že přece jen bude potřebovat ty formuláře pro příjem nových pacientů. Podíval se na hodinky a usoudil, že by tu už vrchní sestra mohla být, postavil se, otevřel dveře na chodbu a zavolal na procházejícího ošetřovatele.

„Prosím vás, donesl byste mi od vrchní pár formulářů, tři sta patnáctek prosím?“ Když to slyšel policista sedící na lavici vedle kanceláře, v duchu si řekl, je to na dobrý cestě, nakonec se ho zbavíme bez ostudy.