1. Svatba

Ještě než se Alice stačila probudit, zdálo se jí, že se vznáší nebo že plave. Všechna tato přirovnání jsou samozřejmě přespříliš laciná, než aby vyjádřila pocit splývavosti, kterému byla vystavena. Na chvíli na sebe zapomněla. Poté se hned připomenulo srdce, které se ve svém vraním letu zastavilo. Ona sama se však na své kolibří dráze představ pozdržela, pak se nadechla a konečně to vyslovila: Úterý. To bylo to jediné, na co pomyslela, s čím splynula, čím v té chvíli byla, její den se vyplnil a na vůni si začala zvykat.

Mezi nádechem a výdechem, mezi zadržením dechu a jiskřivými slavnostmi bolestí v podbřišku, mezi setrvačností dozlatova se slunící vůle a nevytrysknuvšími slzami potu, rychle se vskakujícími do povlečení, se jí před očima objevily dva body. K nádechu se už musela přinutit. S obavami. Nebylo zcela jisté, jestli ty dva tančící body za jejími pevně stisknutými víčky jsou způsobeny stahem svalů očí a jejich tlakem na sítnici, nebo zdali se dají považovat za něco jiného, například… metafyzického. Po krátké rozvaze se Alice rozhodla pro to druhé. Dokončila cyklus nádechu a výdechu, ale nedůvěřovala si už natolik, aby si dovolila se v posteli pohnout. Ležela a body jí kroužily před zavřenýma očima. Jeden byl minulost a druhý přítomnost. Nebylo jen úplně jasné, který je který, v každém případě cítila, že dnešek je nejpřítomnější, nejdokonalejší a zcela jistě ten nejvoňavější den, který kdy zažila. V tu chvíli si to teprve uvědomila. Ano. No jistě – byla to vůně! Kdyby v té chvíli nebyla nadnášena postelí, zatočila by se jí hlava. Vůně! Byla to vůně, co ji vzbudilo. Nebýt toho, mohla by si to splést s hudbou, která sem pronikala z vedlejší místnosti. V tu chvíli Alice ztratila natolik ovládání svého těla, že se zachvěla a prudce nadechla. Zcela proti své vůli se jí do plic dostalo více vzduchu, nežli si stačila uvědomit, a více, než si byla jistá, že unese. Zachvěla se strachem, ale činnost se stále opakovala, bylo to jako tonutí a nabírání říční vody do plic. Přestala vnímat minulost a přítomnost, už dávno zapomněla, co který bod vlastně znamená, a také zapomněla, který je který. Současně s otvíráním očí si ještě byla matně vědoma konejšivého šimrání na chodidlech. Její oči se otevřely a její hrtan dopravil na světlo vzlyk. Pak už jen pokračovala exploze, výbuch, detonace, erupce, sluneční vítr, lavina, průtrž, prolomení, závěj a tak dále… pláče. Kolem ní, kolem její postele, kolem dokola byly všude rozházeny růže. Všech odstínů, všech barev, všech vůní. Od nejtemnější černě rudé až po nejsvětlejší světle růžovou, od hnědé, temně žluté až po nejsvětlejší motýlově zlatou. Byly všude kolem, byly její pokrývkou, příkrovem, závojem. Obklopovaly ji, svíraly ji a odmítaly ji propustit. A za nimi, za územím růží, u dveří a na parapetech oken byly lilie a chryzantémy. Celý pokoj voněl. Všude, kam se podívala, byly květiny, a všude, kam mohla dosáhnout, byly růže. Dnes bylo úterý. Dnes byl její svatební den.

Z vedlejšího pokoje byla slyšet hudba. To znamenalo, že otec byl už vzhůru. Za prvé byl nervózní, a proto poslouchal hudbu tak brzo poránu. Za druhé se snažil uklidnit a poslouchal svého favorita Haydna, a riskoval dokonce i poškrábání desek, protože ráno se mu vždy ruce třásly, a za třetí nebylo slyšet, že si pobrukuje, a to znamenalo, že snídá. Alice se rozhlédla a posadila se na lůžku. Růže ležely kolem dokola a šimraly ji na ploskách nohou. A všechny čerstvé. Jak to, že jsem neslyšela svého miláčka, a jak to, že mě má láska nechala klidně spát, mluvila v duchu k sobě. Vyšla z pokoje, prošla chodbou a vešla do kuchyně.

„Kde je?“ zeptala se otce, který seděl v kuchyni a díval se z okna.

„Kde je?“ zeptala se Alice ještě jednou.

„Sedí, nebo asi spíš pospává v obýváku,“ odpověděl otec. Šla za ním. Vešla, a tam napůl ležel, napůl seděl on.

„Maxmiliáne,“ vykřikla, a ještě nežli Maxmilián otevřel oči, uvědomila si, že se posledních několik měsíců její slovník redukuje na citoslovce, eufemismy a přivlastňovací zájmena typu můj, tvůj, náš, naše, a to vše převážně se slovesy v budoucím čase. Tak to alespoň komentoval její otec. Maxmilián otevřel oči, ale ještě předtím se usmál. A ona, přestože si myslela, že je proti jeho pousmání po všech těch měsících imunní, úsměv opětovala, aniž ho on mohl vidět. Poté následovalo objetí.

„Maxmiliáne!“ opakovala, „Maxmiliáne!“

Maxmilián, jméno monstrance. Maxmilián jméno slunce. Císařské jméno. Jméno monstrance na slunci v procesí. Jméno s odlesky a paprsky letícími na všechny strany. Podle nálady a podle schopnosti hlasivek, podle jejich únavy, energie a radosti, vyslovení, magie kmitočtu a témbru smíchu dostávalo jeho jméno třpyt a jiskření. Podle energie, únavy nebo radosti jejích hlasivek mělo každé jeho vyslovení jinou barvu a jiný odlesk. Je to loretánské jméno, to jí bylo jasné. Je brilantní, tedy pevné jako vybroušené démanty z Antverp, je zářivé, tedy milující, je zlatistvé, tedy objímající. Je, je, je… loretánské, tedy při každém jeho vyslovení se rozzáří jedna z monstrancí klenotnice, stejně tak jako jejich okázalost a vznešenost, jako jejich zlato a drahé kamení. Aniž otevřel oči, ji sevřel.

„Maxmiliáne,“ znovu vyslovila jeho jméno.

„Nerad to říkám,“ ozval se otec z vedlejší místnosti. „Nejenomže to nerad říkám, ale zcela výjimečně to také tak myslím… než přijde matka, máte nezapomenutelnou a poslední příležitost se se mnou nasnídat, a to prosím stále jako počestně svobodní lidé… Takže mám postavit na kafe taky pro vás…?“ Po chvíli, v které se nedočkal odpovědi, si poposedl na židli, několikrát se otočil ke dveřím a pohledem zkontroloval, kolik místa na gramofonové desce ještě zbývá Haydnově sonátě. Chtěl předejít tomu, aby musel poslouchat další sonátu na desce, tu od Beethovena, který byl podle jeho mínění více nežli sto čtyřicet let hrubě přeceňován. A kvůli čemu, přemýšlel otec, kvůli čemu, kvůli Ódě na radost? Jestliže se něčím ta skladba vyznačuje, kromě toho, že jí vždy symbolicky končí Pražské jaro, pak je to naprostý nedostatek humoru. Typicky německé, pomyslel si, Óda na radost bez humoru.

„Tedy bez nechtěného humoru,“ řekl už nahlas. „Věci, lidé i ideje s pompézními názvy a naprostým nedostatkem humoru vždy udělali kariéru.“

„Co je, tati, co jsi říkal?“ ozvala se Alice, která mezitím potichu vešla.

„Bez humoru jsem říkal, ale to je teď vedlejší,“ odvětil. „Prosím tě, až to dohraje, chcete se mnou posnídat?… Myslím… myslím…, než se vrátí matka?“

„No třeba, ještě nevím,“ odpověděla Alice, „zeptám se Maxe.“ Mezitím se otec zvedl a odešel do ložnice vypnout gramofon. Protože nebyl dostatečně rychlý, začala hrát následující Beethovenova sonáta. Otec opatrně vypnul přístroj a utrousil: „Tomu nepomůže ani Schnabel. To je prostě povážlivý nedostatek talentu a přehnané sklony k patetičnosti na straně bonnského rodáka.“

„Kdo je Schnabel?“ zeptala se Alice z kuchyně.

„Velice zajímavý klavírista, který ale v této progresivní době bude brzy úspěšně zapomenut.“

„Aha,“ řekla Alice a odběhla do obýváku k Maxmiliánovi. „Chceš snídat s tátou?“

„To je úplně na tobě, Álí, úplně na tobě,“ řekl Maxmilián.

„No tak třeba jo,“ rozhodla Alice. Mezitím otec v duchu pokračoval: i když Haydn má vtip, Bože ten má vtip a i dokonce… více nežli Mozart. Ovšem Haydn – Němec, nebo Rakušan? Toť otázka. Že by to nebylo národností? No asi ne, spíš je to blbostí. Už se nezasměju ani svým vlastním vtipům, uzavřel své přemýšlení, dal desku pečlivě do obalu a šel postavit vodu na kávu.

Když si Maxmilián a Alice přisedli, Maxmilián pouze doufal, že jeho nastávající tchán nerozlije úplně všechnu kávu po kuchyňském stole. Vždycky byl překvapen tím, že otec Alice měl už připravenou čistou utěrku, kterou vše vzápětí utřel, jako by se nic nestalo. Začínal si zvykat na to, že jeho budoucí tchán většinou téměř všechno rozlije. On, stejně jako tvrdošíjná zbytková existence manželství Aliciných rodičů, ho už dávno přestaly výrazně zajímat.

„Kde jsi vzal všechny ty růže, odkud jsou?“ ptala se Alice.

„To je tajemství,“ odpověděl.

„Řekni, řekni, odkud jsou?“ opakovala.

„To je přísně tajné,“ odpověděl.

„Ta vůně mě probudila,“ řekla Alice.

„V to jsem doufal,“ odpověděl Maxmilián, letmo ji políbil na šíji a začal se smát.

„Alice říkala, že jste byl pár dnů v Německu, co jste tam dělal?“ přerušil je otec.

„Měl jsem se tam setkat se strýcem,“ řekl Maxmilián.

„No, a jaké to tam bylo,“ zeptal se otec. „Můžete dát něco k dobru z oné části hranic?“

„Nic zvláštního, nic zvláštního, strýc zrekonstruoval dům a chtěl mi ho ukázat, ale asi dva dny předtím, než jsem přijel, si zlomil nohu, a tak jsem za ním byl akorát v nemocnici. Ale stejně jsem tam byl jako chudej příbuznej,“ řekl Maxmilián.

„Hmm,“ kývl hlavou otec.

„Ale,“ připojila se Alice, „Max říkal, že vlak měl zpoždění.“

„To je pravda,“ řekl Maxmilián, „dokonce dva vlaky měly zpoždění.“

„Tak vlaky v Německu mají zpoždění,“ přikyvoval otec a po chvíli dodal:

„To by odpovídalo mému pozorování.“

„Jakému?“ zeptal se Maxmilián.

„Ale jak takhle táta začíná, tak to bude pesimistický,“ ozvala se Alice.

„No, totiž, po bedlivém pozorování jsem dospěl k názoru, že zastupující kaplan u nás v kostele nejenomže není výjimečně inteligentní, ale je prachsprostě průměrný.“

„Každý nemůže být Einstein, tati,“ skočila mu do řeči Alice.

„Jistěže ne, probůh, já sám jsem také docela obyčejný průměrný člověk a nijak se za to nestydím, ale on je příslušníkem Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuita, a průměrně inteligentní jezuita, no nezlob se na mě, Alí, to je totéž co hloupý jezuita, to je prostě trapná a nepřípustná situace. No vemte si to, Maxmiliáne,“ otočil se otec přímo na něj a začal na prstech vypočítávat.

„Za prvé hloupý jezuita, za druhé vlaky v Německu nejezdí na čas, to nás už jen čeká, že v Anglii svrhnou královnu a vyhlásí republiku. Evropa není v pořádku, říkám vám, není v pořádku.“ Z předsíně byl slyšet zvuk odemykaného zámku, pak otevírajících se dveří a dva hlasy.

„Máma,“ řekla Alice Maxmiliánovi a prsty projížděla jeho vlasy. „Ale ne, je tam ještě někdo,“ dodala, vstala a šla do předsíně. Z předsíně se ozývalo šoupání nohou a ženský a mužský hlas.

„Áaaaa, to bude doktůrek,“ řekl otec povzbudivě směrem k Maxmiliánovi, který se zdvořile pousmál, aniž by věděl, o koho jde, „a Květa,“ dořekl otec a vstal ze židle. Do kuchyně vešla Alicina matka a muž, který byl o něco mladší než její otec. Muž držel levou rukou Alici kolem pasu a něco jí šeptal.

„Nazdar, doktůrku, já věděl, že to budeš ty,“ řekl otec a s doktorem si podali ruce. „A tohle je Maxmilián,“ ukazoval otec. Maxmilián vstal a podal muži ruku.

„Já jsem Antonín Lukavský,“ řekl doktor.

„Neboli,“ skočila mu do řeči Alice, „tohle je strejda Tonda alias Dottore.“

„Ano, to všechno jsem já,“ dodal doktor.

„Max,“ řekl Maxmilián. Do kuchyně vešla Alicina matka.

„Ahoj, Květo,“ řekl otec.

„Ahoj, Josefe,“ odpověděla matka. Alici stále ještě držel strýc kolem pasu, a jak on, tak i Alice se dívali na Květu a Josefa.

„Co jsi dělal?“ zeptala se matka.

„No co bych dělal, čekal jsem na vás.“

„Co jsi to poslouchal?“ zeptala se matka, která se rozhlížela kolem.

„Myslím, že Beethovena,“ řekl Maxmilián. „Nebo ne?“

„Ne, Beethovena jsem rozhodně neposlouchal, ten začal hrát, než jsem ho stačil vypnout. Poslouchal jsem zrovna Haydna, Maxmiliáne. Josefa Haydna!“

„Aby sis nepoškrábal desky, takhle ráno, víš přece, že se ti poránu vždycky třesou ruce,“ dodala matka.

„Mimochodem, nebyli jste spřízněni s rodem Esterházyů, Maxmiliáne?“

„Ne, nebyli,“ odpověděl Maxmilián. „Ty jdou mnohem dále než my. Ty jdou někam do roku 1238. V době, když oni už byli knížata, jsme my byli tak nanejvýš podkoní.“

„Vidíš to!“ ozvala se matka. „No vidíš to!“ opakovala.

„Co prosím tě?“ ozvala se Alice.

„No ty utěrky. Už to zase vylil. Vždyť si ty desky, Josefe, poškrábeš!“

„No jsou to jeho desky, ne, tak toho nech,“ řekla Alice.

„Ty je nepereš, tak se o to nestarej,“ řekl otec matce. „Víte, tam byl pochovanej Haydn, víte to, Maxmiliáne?“

„Kde?“

„No na tom jejich panství, víte, počkejte, jak se to tam jmenovalo…“

„Pak si ty desky poškrábe, bude protivnej a hlavně ho to bude mrzet,“ obracela se Květa na Alici a Antonína, ten se však raději díval jinam.

„Prosím tě, ty se vůbec nestarej, co já si s těma deskama dělám, a jestli budu protivnej nebo ne, tě už vůbec nemusí zajímat, protože s tebou nebydlím a ani nepočítám, že s tebou někdy ještě bydlet budu! Tak se laskavě, Květo, nestarej! Buď tak laskavá. Ano! Pěkně prosím. Respektive žádám a upozorňuji!“

„Aha,“ řekla Květa, „tak to jsem nevěděla. Já myslela, že se na podzim zase nastěhuješ zpátky, až to tam na chalupě opravíš?“

„Nenastěhuju,“ řekl otec a pokrčil rameny.

„Ale to mi je líto.“

„Jistě, to věřím.“

„Kde ho pochovali,“ zeptal se Antonín.

„Koho?“

„Haydna.“

A zatímco se Antonín snažil převést řeč jinam, Alice vzala matku za ruku a vtáhla ji do ložnice. Ve dveřích zůstaly stát.

„Bože, to je krása, Álí. Bože, to je krása. To je kytek, to je kytek. A ta vůně. To je krása. Ta vůně.“ Matka si sedla na postel. „Aha, a tam jsou ještě lilie a támhlety no, no jak se jmenujou…? A kde to, prosím tě, teď v březnu sehnal?“

„Já nevím. Já vůbec nic nevím,“ odpověděla Alice. „On mi nic nechce říct, říká, že je to tajemství. A když on nechce, tak z něj nic nevyrazím.To ho budu muset rozpracovat a možná tak za týden nebo čtrnáct dní to z něj vypadne.“

„No to je láska, to je láska. Jak jen se jmenujou támhlety kytičky?“

„Který myslíš?“ říkala Alice a sbírala růže opatrně z koberce do náručí tak, aby se nepopíchala. Když se ohlédla, její matka plakala. Alice přišla k posteli, sedla si vedle ní, opatrně položila náruč růží na polštář a objala ženu, choulící se vedle ní, kolem ramen.

„Tys o tom věděla, viď že jo?“

„No, nevěděla.“

„Ale prosím tě, Álí…“

„Nevěděla jsem to, ale tušila jsem to.“ Pláč pozvolna ustával.

„To je ale vůně,“ dodala po chvíli matka. „Aspoň že ty jsi šťastná, holčičko moje. Aspoň že ty jsi šťastná.“

„Neměla bych spíš brečet já, když se dneska vdávám?“ řekla Alice. Matka přikývla.

„No vidíš, všechno jim sebrali, ale vychování jim zůstalo. Tomu ani nikdo neuvěří, těch růží.“ Po chvíli odmlky dodala: „A opravdu ti to neříkal?“ Alice neurčitě pokrčila rameny a řekla: „Pojď mi pomoc, dáme je do vody, jo.“

Do vedlejší místnosti zatím dorazilo několik lidí. Dvě Aliciny přítelkyně, svědek, ještě další strýc a další teta, nyní pro změnu z Maxmiliánovy rodiny. Alice se převlékla do svatebních šatů a vešla. Modrý kostým, světle modrá halenka a klobouček se závojem. Bílé šaty se k této době plné pokroku a nadějí příliš nehodily. Po kávě, sušenkách, rychlém seznámení a několika větách o počasí nasedli svatebčané i hosté do dvou vlastních a jednoho vypůjčeného auta a vyjeli na krátkou cestu z Prahy. Otec s matkou seděli každý v jiném voze. Po půlhodině jízdy byli na místě. Zastavili na náměstí okresního města. Na jedné straně náměstí byl zámek se zašlými sgrafity a před ním u lavičky stál farář. První k němu šel Maxmilián, pozdravili se a Maxmilián postupně představil svatební hosty. Farář si se všemi potřásl rukou, provedl je několika ulicemi a zastavili se před kostelem, kde je už čekal kostelník, který zrovna vyměňoval nějaké papíry ve vitríně připevněné vedle hlavních dveří. Se srolovanými listy papíru v podpaží si opět se všemi potřásl rukou. Odemkl vchod, počkal, až všichni vejdou, a když se chystal zamknout dveře, objevilo se několik turistů. Kostelník jim začal vysvětloval, že je zavřeno, i když zavírací den je pondělí, a dnes je úterý, a tedy by mělo být otevřeno. Nejneúnavnější turista měl pumpky a světle modrou nepromokavou bundu. Jeho argumenty byly natolik hlasité, že pronikly až do zákristie, kde farář v krátkosti ještě jednou procházel posloupnost svatebního obřadu. Náhle, aniž by dořekl větu, kterou načal, zamumlal něco, co se dalo považovat za „omluftemje“, vyběhl z kostela a postavil se přímo před turistu v modré větrovce, kterého identifikoval jako toho, jehož hlas se donesl až k němu. Turista překvapením zmlkl. Farář se před něj postavil, podíval se mu přímo do očí a řekl:

„Tento kostel je dnes uzavřen kvůli významné společenské události. Nějaké dotazy, mladý muži?“ Turista po chvilce překvapení řekl, otáčeje se za ostatními, kteří se zastavili a pozorovali je:

„My bysme nerušili, my se jen chcem podívat na ty fresky.“ Farář si odkašlal a řekl:

„V případě, že se budete schopni do pěti minut převléknout do společenského oděvu, počkám na vás, v opačném případě nikoliv. Máte společenský oděv?“

„Společenský oděv?“ ptal se turista, jako by nerozuměl otázce.

„Společenský oděv,“ opakoval farář.

Turista se podíval na sebe a na další turisty, kteří stáli opodál, a řekl:

„No já nevím.“

„Obávám se, že nemáte společenský oděv,“ řekl farář, „usuzuji správně?“

„Co prosím?“ řekl turista.

„Tuším, že nemáte jiný oděv nežli ten, jehož jasné barvy mám nyní před očima.“

„No, my už nic jinýho nemáme, jsme tu totiž jenom na jeden den, víte.“

„Vidím, že jsem se obával správně. Nuže tedy, protože nemáte společenský oděv, jsem nucen vám s politováním oznámit, že vás dnes, z důvodů významné společenské události, která zde za několik minut bude probíhat, nemohu v kostele přijmout k prohlídce. Kdykoliv jindy však zde v tomto stánku katolické církve budete vítáni.“

„Hmm,“ řekl turista. „Takže dneska nás tam asi nepustíte, co?“

„Usuzujete zcela správně, mladý muži. Nicméně jsem rád, že jsem měl možnost se s vámi seznámit,“ dodal farář a vše, co řekl, byť to řekl energicky, řekl bez marnivosti ironie.

Turista se otočil, a zatímco odcházel, kostelník zamkl hlavní vchod. Obřad mohl začít. Farář měl k snoubencům dlouhou řeč, jejíž neustále se opakující hlavní myšlenka se zdála být o tom, že žena má být tělem rodiny, zatímco muž její hlavou. Rodinný přítel doktor Antonín Lukavský si při poslechu tohoto kázání kladl otázku, kolik zkušeností má farář asi s ženami, zatímco Alicina matka Květa doufala, že její oči nejsou od pláče příliš napuchlé. Byla také ráda, že při tomto kostelním světle nejsou stíny příliš ostré a že její napuchlé oči nebudou příliš vidět. Ke konci své řeči se farář vrátil k tomu, že předek ženicha, jistý Jindřich, byl už roku 1716 povýšen do hraběcího stavu císařem Karlem VI. a že zanedlouho poté jeho syn Mikuláš koupil zdejší zámek a nechal vyzdobit nejen zámeckou kapli, ale i místní kostel. Dále poznamenal, že v současnosti jsou už šlechtické tituly neplatné, byly zrušeny státem a jeho prvním prezidentem Tomášem Masarykem, že však není proti zákonu připomenout dobu, kdy platily nejen tituly, dobré mravy, ale především slovo boží tak, jak je vykládáno svatou apoštolskou katolickou církví. Chvíli mluvil o jednotě trůnu a oltáře a při nejsveřepějších pasážích své dlouho připravované řeči se mu na tváři vždy rozhostil bezbranný úsměv. Pak si vyměnila Alice s Maxmiliánem prstýnky a polibky a nakonec podepsali zápis, který stvrdil to, že manželský stav je kupodivu především vztahem smluvním, což ovšem byla v té chvíli poslední věc, kterou měli novomanželé na mysli. Po skončení obřadu pozval opět farář svatebčany do zákristie. Alice s Maxmiliánem byli nyní na světě zcela sami, aniž by chtěli, aniž by si to přáli. Odpovídali na dotazy, vedli řeči o upadající kvalitě mešního vína v této upadlé komunistické éře. Alice žertovala s kamarádkami, Maxmilián si připíjel slivovicí, kterou jako vždy při podobných příležitostech někdo odněkud vytáhl, ale při tom všem je pozvolna začínalo obepínat metalurgické krajkoví nového stavu, které se však zatím objevovalo jen útržkovitě. Štěrbina po štěrbině se spouštěla krajková síť, která je obklopovala, obepínala, ochraňovala a uzavírala.

Svatebčany čekal v Praze ještě jeden obřad, církevní sňatek stát neuznával. Čekala je cesta do Prahy a výklad, tentokrát civilní. Při zpáteční cestě přemýšlel strýc Antonín o vyznění farářova kázání. Zdálo se mu tak nějak nepatřičné v této moderní emancipované době konce šedesátých let, která měla o sobě mínění, že je zcela jistě alespoň v těch podstatných věcech lepší, nežli byly ty, které ji předcházely. Čas, který farářova řeč zabrala, však nebyl zbytečný. Prodloužila ho však až k nesnesitelnosti netolerantností svého obsahu natolik, že vkládání prstenu na prst bylo pak víc než jen těkavý moment motýlí blaženosti. Už odhrnutí závoje, polibky a podpisy byly odměnou za tu stojatou masu netolerantních intervalů, z kterých bylo kázání slisováno jako zatarasující obelisk. Nakonec to Antonínovi nedalo, a protože seděl s novomanželi a s Aliciným otcem, který řídil, v jednom autě, zeptal se, co si o kázání myslí. Maxmilián souhlasil s Antonínem a trochu omluvně říkal, že ví, že se na toto kázání farář připravoval opravdu pečlivě a dlouho, a že ví, že se moc těšil na to, jak se jim bude líbit. Antonín byl však překvapen Alicí.

„To si, strejdo, myslíš, že bude obhajovat hippies nebo LSD, prober se. Vždyť je to farář, nebo ne?“ uzavřela Alice. „Vždyť je to přece farář.“

„No jo, je to farář, Toníku. Všechno je, jak má být ,“ dodal otec, „je, jak má být.“

Když se vrátili do Prahy, měli ještě chvíli čas, civilní obřad je čekal až za hodinu, obřadní síň byla nedaleko a obřad, který měl následovat, nebral nikdo tak vážně jako ten předchozí. Alice s Maxmiliánem a matkou přinesli chlebíčky, víno a svatební koláčky. Hosté se rozptýlili po bytě a měli nějaký čas na chvíli odpočinku a přípravy na civilní obřad.

Na zvonek usilovně zvonil mohutný muž v bílém plášti a s hnědou placatou čepicí na potícím se čele. Vedle něj stál o něco nižší světlovlasý člověk střední postavy, který měl na světlých kalhotách čistě bílou zástěru a na hlavě bílou čepičku. Nejblíže dveří stál ženichův svědek, který oběma mužům otevřel. Vyšší muž se sklonil ke svědkovi a řekl, že by rád mluvil s doktorem Lukavským. Svědek bezděčně pokrčil rameny, řekl jim, že tady nikoho nezná a jména všech, kdo se mu už představili, zapomněl, ale aby počkali, a s tím, že vše zařídí, odešel za Maxmiliánem. Ten zašel za doktorem a doktor se dostavil ke dveřím. Vyšší muž s placatou čepicí se sehnul a pošeptal něco doktorovi. Doktor se na oba muže usmál a uvedl je dál. Propletli se mezi svatebními hosty a zašli za Aliciným otcem.

„Tak, Josífku, je to tady,“ řekl doktor.

„Co je tady, Toníku?“ odpověděl otec.

„No, jak jsem ti říkal, to překvapení přece.“

„Aha, dobře, dobře… tak ty chceš tu místnost na ten dort, že jo?“

„Potichu, Josefe,“ řekl káravě Antonín, „je to překvapení.“

„Jo, jasně, no tak ho dáme tady ke mně do toho bývalýho mýho pokoje… Tam je uklizeno a je tam i ten stůl,“ řekl otec. Vešli do pokoje. V pokoji byl tmavý dřevěný stůl, na kterém byly rozložené noviny s napůl vyluštěnou křížovkou, brýle a propisovačka. Muž se zástěrou si prohlédl stůl. Sundal z něj noviny, brýle a tužku a z kapsy vytáhl krejčovský centimetr. Za přihlížení ostatních stůl přeměřil.

„Je to necelý metr na metr a půl,“ řekl vyčítavě muž v zástěře.

„A to nestačí?“ zeptal se doktor.

„Vždyť jsem jasně říkal, že potřebuji jeden metr a tři čtvrtě na dva metry. Vždyť jsem to jasně říkal!“ dodal muž v zástěře podrážděně.

„No dá se to ještě roztáhnout,“ řekl otec. Podíval se na doktora a řekl: „Ale Tondo, ty jsi říkal, že to bude dort, nebo ne… to překvapení?“

„No, je to dort? Nebo ne?“ obrátil se doktor k muži v bílé zástěře.

„Zajisté, bratře,“ řekl muž v zástěře, který začal hledat způsob, jak stůl roztáhnout. Doktor mu věnoval ještě jeden tázající se pohled, ale muž v zástěře ho neopětoval a začal roztahovat složená křídla stolu.

„Moc se nepoužívá, víte,“ obrátil se otec na muže v zástěře, „tak to jde ztěžka.“ A začal pomáhat rozkládat zbývající časti stolu.

„Tak to je akorát. Ano, to je akorát,“ říkal muž v zástěře, když přeměřoval stůl i s jeho roztaženými přídavnými deskami.

„Teď bych pouze poprosil,“ řekl a rozhlédl se kolem, „aby do této místnosti v nejbližších třiceti minutách nikdo nevstupoval.“ Otec pohlédl na doktora, ten pohlédl na muže se zástěrou a řekl: „Já myslím… to se dá zařídit, Josefe, že jo?“

„Ano,“ odpověděl otec. V několika dalších minutách se muž se zástěrou zabydlil v pokoji a vyšší mohutný muž v bílém plášti mu společně s doktorem nosili krabice různých velikostí. Vždy zaklepali, on pootevřel dveře a oni mu podali jednu nebo více krabic. Pak zůstali stát přede dveřmi a hlídali, aby do pokoje nikdo náhodou nevešel. Přesně po dvaceti devíti minutách se dveře otevřely a dovnitř byl vpuštěn doktor, muž s hnědou placatou čepicí a otec. Vešli do místnosti a podívali se na stůl. Na stole se do výše jednoho a půl metru tyčil marcipánový palác.

Muž se zástěrou byl cukrář, to nyní už bylo dostatečně zřejmé, a to, co stálo na stole, byla kombinace gotické katedrály, zámku a paláce s několika nádvořími.

„Tak to jsem nečekal, pane Svoboda,“ řekl doktor.

„Bratře doktore,“ odpověděl cukrář, „svatba, stejně tak jako i svatební dort, má být jen jednou za život, ať si ho tedy nevěsta s ženichem a hosty užijí.“ Po chvíli odmlčení se zeptal:

„Doufám, ehmm… myslím, tedy hmmm…, že bych rád pronesl několik slov k novomanželům,“ řekl cukrář a odkašlal si. „Tedy bude-li to možné…“ dodal a rozhlédl se po přítomných. Doktor se podíval na otce, který nemohl odtrhnout oči od marcipánového výtvoru.

„Bude to možné, Josefe?“ zeptal se doktor. Otec ho ale nevnímal, obcházel stůl s marcipánovým palácem a katedrálou v jednom a jenom kroutil hlavou ze strany na stranu a pobrukoval si: To jsem ještě neviděl, to jsem ještě neviděl, mručel si polohlasem a čas od času se zasmál. Namísto toho, aby odpověděl na doktorovu otázku, se zeptal:

„A ty figurky… ty figurky se taky dají jíst?“

„Samozřejmě!“ odpověděl cukrář dotčeně. „Všechno, co vidíte před sebou na stole, se dá jíst.“

„To je dokonalé,“ mumlal si otec, „to je naprosto dokonalé… to je umělecký dílo.“

„Samozřejmě,“ odpověděl cukrář.

„Josefe, myslíš, že by tady pan Svoboda mohl říct pár slov ženichovi a nevěstě a hostům?“ zopakoval otázku doktor.

„Ale ovšem, no ovšem, Toníku,“ odpověděl otec. „Jen chvilku počkejte, já je přivedu.“

Místnost se postupně zaplnila, a aby se do ní všichni vešli, museli stůl, na kterém stál marcipánový zámek, obstoupit kolem dokola. Každý, kdo vešel do místnosti, oněměl. Rozhovor úplně ztichl a zvenku začaly kostelní hodiny odbíjet celou, nikdo se nemohl soustředit na to, aby údery hodin spočítal. Když byla místnost plná, otec se rozhlédl kolem a řekl:

„Milá Alice a Maxmiliáne, tady před vámi je dárek strejdy Tondy a on by vám asi chtěl říct pár slov. Co se mě týče, tady pan cukrář mi řekl, že se i ti maličcí pidižlíci dají jíst.“

„Tak, milá Alice a Maxmiliáne, vážení hosté,“ ujal se slova doktor. „Tady to je můj dárek k vaší svatbě, a musím říct, že je větší a mnohem krásnější, než jsem čekal. Není tomu ještě tak dávno, co jsem musel Alici očkovat proti, proti…“

„Tetanu, strejdo, proti tetanu,“ vykřikla Alice.

„Správně, proti tetanu,“ řekl doktor. „Vidíte, ještě si to pamatuje,“ řekl doktor a rozhlédl se kolem. „Ale nebudu vás zatěžovat rodinnými historkami, jenom snad to, že se tenkrát tak bála, že vlezla do skříně plný nějakých lejster, odkud jsem ji nemohl dostat a které tak rozházela, že jsem je pak musel ještě další týden třídit. No, a neuplynulo ani tolik času, a já vám oběma jenom musím pogratulovat k tomuto šťastnému dni, na který doufám budete vždycky vzpomínat i v těch chvílích, kdy třeba všechno nepůjde v životě tak, jak si představujete. Takže ještě jednou vám přeju všechno nejlepší a zároveň bych taky chtěl poděkovat cukrářskému mistru panu Svobodovi, který mě vlastně na nápad darovat novomanželům dort přivedl. Ten dort je vlastně umělecké dílo a je mnohem větší, nežli jsem čekal, a jeho tvůrce pan cukrářský mistr Svoboda by vám k němu ještě chtěl říct několik slov. A nenechte se překvapit tím, že občas říká někomu bratře nebo sestro. Tak, pane Svoboda.“

Cukrář předstoupil před marcipánové dílo, uklonil se, pomalu si vytáhl z kapsy několikrát přeložený papírek a začal chvějícím se hlasem číst:

„Vážená nevěsto, vážený ženichu, vážený pane doktore, vážení a milí hosté, vážený pane ošetřovateli, milí bratři a sestry. Není to obvyklé, aby se v této době naskytla zakázka, kterou bych raději splnil nežli tato zakázka ctěného pana doktora Lukavského, o kterém doufám mohu prohlásit, že jsme přátelé. Přestože jsem vás osobně, sestro nevěsto a bratře ženichu, neznal, nebo právě proto, dovolil jsem si vyjádřit ve své kreaci symbolické a univerzální rysy stavu manželského.“ Cukrář se uklonil, potočil se bokem k publiku a bokem k svému dílu.

„Jak si zajisté můžete všimnout, tento palác má tři patra. Nejvyšší symbolizuje nebe. Proto jsou v něm umístěni svatí, Bůh, andělé a další mimořádné nadpřirozené bytosti, a jak vidíte, je celé provedeno v bílé barvě, konkrétně v marcipánu se šlehačkovou výzdobou. Toto je takříkajíc nadzemská říše, která nás přesahuje a je nad námi. Tam možná jednou všichni dojdeme. Prosím, povšimněte si toho, že každou vrstvu je možné otevřít a podívat se dovnitř.“ Cukrář se podíval dokola a nadzvedl střechu zámku a v něm bylo vidět malé figurky, které jako by spolu o čemsi vedly řeč. „Další poschodí je naše, pozemšťanské poschodí, zde je umístěna stylizovaná nevěsta se ženichem a svatebčany, a jak vidíte, barva poschodí je šedá, což je pochopitelně docíleno kávovou směsí. Toto je naše pozemšťanská sféra, jak jsem již uvedl, no a nakonec máme poslední poschodí neboli přízemí, a to je peklo, jak vidíte, to je tmavě hnědé, je to tedy čokoládové poschodí a prosím, aby se na něj zaměřili všichni ti, kteří mají rádi čokoládu. Zde jsou, jak můžete okénky vidět, čerti, ďáblové, satanáši a sem tam drak. Toto symbolizuje podzemí, podsvětí neboli peklo. Toto patro mohu obzvláště doporučit, čokoládový krém jsem dodělával dnes ráno podle vlastního receptu,“ řekl pan Svoboda a přestal se dívat na papírek, na kterém měl napsanou svou řeč.

„Ale mně to takhle zezadu pořád něco připomíná, pane Svobodo,“ ozval se doktor Lukavský. Cukrář se znovu uklonil a řekl:

„Ano, velice pozorné, bratře doktore, velice pozorné, jak jinak, koneckonců, koneckonců jak jinak.“

„Tak mám, nebo nemám pravdu?“ dožadoval se doktor znovu. „Něco mi to připomíná, ale teď nevím co.“

„Jak jinak, bratr doktor je velice pozorná bytost,“ dodal cukrář a řekl: „Já osobně si myslím, že už je tady v nejvyšším patře, opravdu si to myslím, v nejvyšším patře. Protože má duši plnou soucitu, hmmm… soucitu. I když vím o jeho slabosti, myslím, že dává přednost čokoládě před šlehačkou, a ta je v přízemí v čertově doupěti, tudíž bude muset do přízemí, hmmm… Ale abych odpověděl na otázku bratra doktora, tedy ti vnímavější si možná povšimli, že tato přední část je, abych tak řekl, inspirována kostelem svatého Ignáce na Karlově náměstí, ve stejném duchu pak pokračuje i výzdoba a inspirace světců. Ovšem, a to je to netušené, hlavní část, hlavní část prosím, ta, na kterou jste ukazoval, bratře doktore, je ta nedostavěná katedrála v Praze, prosím pěkně ta, která není dokončená, prosím ta od Václava, nevím, jestli Třetího nebo Čtvrtého, ta pěkně prosím, co stojí nedostavěná už pár set let v zahradě za Jungmannem. Vždyť vy víte, kterou myslím. Tedy tato katedrála nyní stojí a doufám, že vám všem bude i chutnat. Dále bych chtěl upozornit, že celý tento dortový chrám, palác i zámek v jednom je sestrojen následovně. Jak vidíte, dá se rozebrat, tady vedle jsem připravil skládací krabice na výslužku a do každé krabice se vejde přesně jeden kousek dortu. Tedy prosím nekrájet! Opravdu nekrájet, protože to by se stavba mohla zříti. Nekrájet, ale rozebírat. Ro-ze-bí-rat! Vážená sestro nevěsto, bratře ženichu, všechno nejlepší,“ dokončil cukrář a uklonil se. Následoval potlesk všech přítomných, za kterého k němu Alice přistoupila a dala mu pusu na tvář. Cukrář se tvářil překvapeně a řekl jí:

„Je jenom na vás, sestro nevěsto, v kterém patře skončíte, to je jenom na vás.“

„Ale jděte,“ odpověděla Alice, „to přeci záleží na nás na obou, na mně i na Maxovi.“

„No ovšem, tak jsem to myslel, tak jsem to myslel,“ odpověděl cukrář. Dále Alice skočila kolem krku doktorovi a hosté začali obcházet dort, dívat se do jeho okének, prohlížet světce i světice ve výklencích jeho fasád a vdechovat vůni kakaa, kávy a kokosu. Mezitím se cukrář se svým pomocníkem rozloučili a Maxmilián s Alicí a doktorem Lukavským je šli vyprovodit na ulici. Cukrář se svým pomocníkem nastoupili do sanitky, která byla zaparkovaná před domem, a odjeli. Když byli pryč, zeptala se Alice:

„Kde jsi ho sehnal, strejdo, kde jsi ho sehnal?“

„Koho?“ zeptal se doktor. „Cukráře, nebo dort.“

„Oboje, pane doktore, oboje,“ přidal se Maxmilián, který se držel s Alicí za ruce.

„Ale ten je od nás,“ odpověděl doktor.

„Je to jeden takový zajímavý pacient. Jednou ti o něm řeknu víc, Álí, a vám taky, Maxmiliáne, jestli vás to tedy bude zajímat.“ Pak pohlédl na Alici a dodal: „Jednou ti o něm řeknu víc, tedy až toho o něm budu víc vědět.“

Alicin otec mezitím svolal hosty a vydali se do svatební síně. Oddávající úředník byl v černém obleku a kolem krku měl pozlacený řetěz. Přišel se s nimi uvítat, vysvětlil jim, kam se kdo má postavit a že za několik minut mohou začít. I když si objednali menší ze dvou obřadních síní, byla v ní stále ještě více než polovina míst prázdná.

„Jste taková malá, hezká komorní svatba, že?“ reagoval na to oddávající úředník.

„Kdyby tu všichni mí příbuzní, milý pane ceremoniáři, byli,“ opáčil Maxmilián, „rodu, který byl povýšen do hraběcího stavu roku 1716 císařem Karlem VI. a do šlechtického stavu už roku 1578, pak bychom se nevešli do největšího sálu v Praze.“

„Ach tak,“ řekl oddávající úředník stroze a přestal se usmívat.

„Naše socialistická republika nám všem bohudíky zajistila rovnoprávnost, pane. Bohudíky.“

„U, ú,“ vypustila z vyšpulených úst Alice směrem k otci. „To nezačíná dobře, tati.“

„Co se děje?“ zeptal se otec.

„Max toho komunistu poučuje.“

„Aha, třídní boj v praxi,“ dodal strýc.

„No jo, jenže on má to razítko, který chceme,“ řekla Alice s pokrčeným čelem.

„Já nemám nic proti této republice,“ bylo slyšet Maxmiliána. „Pouze mi vadí, že i její znak odporuje těm nejzákladnějším pravidlům heraldiky.“

„Čeho?“ zeptal se úředník.

„Heraldiky,“ opakoval Maxmilián. „To je nauka o sestavování erbů, státních znaků a rodinných symbolů.“

„A v čem náš státní znak odporuje té heraldice, nebo jak se to jmenuje?“

„Jak je všeobecně známo, český lev nemůže mít na prsou slovenský znak. Protože uprostřed erbu je vždy jen znak vládnoucí dynastie.“

„Vládnoucí dynastie?“

„Ano, vládnoucí dynastie.“

„Ale my dnes nemáme vládnoucí dynastii, pane ženichu. My máme dnes vládu lidu, jestli jste si nevšiml.“

„Ovšem, právě o to jde.“

„O co jde?“

„No o to, že v případě, že nemáme žádnou vládnoucí dynastii, tak by státní znak měl být nejspíš půlený nebo čtvrcený, takže slovenská i česká část znaku by byly rovnoprávné.“ Tento rozhovor pozorovala z rohu místnosti Alicina matka, která stála v předsálí. Když jí došlo, o čem je řeč, udělala oči v sloup a došla k Josefovi. Zatahala ho za rukáv a očima mu naznačila, aby poodešli stranou.

„Co se to tady děje, Josefe.“

„Ale nic, Květuš, docela zajímavá diskuse.“

„Zajímavá diskuse? Tobě nějak nedochází, že se ti dcera vdává, ne?“

„No a co bys chtěla, abych dělal?“

„Nějak to stopni, nebo se ještě pohádaj.“

„A jak?“

„Nějak!“

„A co bych jim měl říct?“

„Cokoliv, to je úplně jedno… Ale, Josefe!“ Květa se otočila, zaklapala podpatky a rozrazila Maxmiliána s úředníkem.

„Dáme se do toho, pánové, že… Svatba není jen tak něco. Nevěsta i my všichni jsme už velmi nervózní. Nejste nervózní, pane ceremoniáři? A co vy, Maxmiliáne, nevěsta se mi už zdála být na omdlení. Mimochodem, pane oddávající, já jsem…“

„Vy jste maminka nevěsty…“

„Máte výbornou paměť, pane ceremoniáři, jak si to všechno můžete zapamatovat, prosím vás, tolik nových lidí každý den, to já si nejsem schopna zapamatovat někdy ani úplně obyčejné věci, ale já už stárnu pochopitelně.“

„Ale milostivá…“ oponoval oddávající, kterého matka nevěsty jemně sevřela za loket a odvedla ke stolku s občerstvením.

Postupně se svatebčané i hosté seřadili a za zvuků hudby z magnetofonového pásku vešli do svatební síně. Tam už je za obřadním stolem očekával ceremoniář s pozlaceným řetězem kolem krku, na kterém visela medaile se zpackaným státním znakem. Jistá nervozita se úplně nevytratila a zdálo se, že oddávající úředník ve své řeči k novomanželům více zdůrazňoval všechna slova, která měla socialismus jako svůj slovní základ. Maxmilián s Alicí si podruhé vyměnili prstýnky, podruhé se políbili a podruhé podepsali manželskou smlouvu. Po nich udělali totéž svědci, a tím byl obřad završen. Když se loučili, řekl oddávající státní úředník Maxmiliánovi:

„To bylo dobré, to s tím státním znakem, to bylo dobré.“

„Proč?“ zeptal se Maxmilián. „Co tím myslíte?“

„No víte, pane ženichu, já jsem se totiž narodil v Banské Bystrici, v Banské Bystrici a jsem Slovák.“

Po ukončení obřadu zašli zpět domů. Nevěsta i ženich se převlékli, muži si povolili kravaty a Květa si v obývacím pokoji sedla na pohovku vedle svého muže. Když zde byla shromážděna většina pozvaných, zaťukal Maxmilián lžičkou na skleničku a pak jménem svým i své manželky poděkoval všem za to, že svatbu nevyzradili. Potom vstala Alice a všechny přítomné pozvala na večeři do salonku nedaleké restaurace. Dále se zvedla teta Anna a se slzami v očích zavzpomínala na Alicino dětství a dospívání a jala se popisovat jakousi historku, vzápětí si ale strýc Antonín vzpomněl, že Maxmiliánovi rodiče se jeho svatby nedožili, ale že by jim v každém případě měli vyjádřit úctu přípitkem. Poté se teta znovu snažila dostat události do své moci a opět si vzala slovo, mezitím ale už hosté ztratili o historku z nevěstina dětství zájem a začali se rozpadat do malých skupinek a tetě přestali věnovat pozornost.

„Proč jsi nezasáhl, Josefe,“ zeptala se Květa svého manžela. „Prosím tě, proč jsi nezasáhl před obřadem, copak nevíš, jaký to je komunista?“

„Ale vždyť je to jedno, vždyť se nic nestalo.“

„Ale mohlo se stát, to tam nemůžeš stát jako tvrdý y.“

„Ale vždyť já jsem rozuměl jen každý druhý slovo.“

„No to si holt musíš pustit ten svůj naslouchací stroječek nahlas.“

„Ale vždyť jsem ho měl nahlas.“

„No a taky si musíš pravidelně kupovat baterky.“

„Alice mi je kupuje. Mám je dokonce do zásoby.“

„Takže ty jsi toho moc neslyšel?“

„Ale jo, něco jsem slyšel.“

„Tak to jsem nevěděla… A mluvil jsi o tom s Tondou?“

„Ale Tonda je psychiatr, ne neurolog nebo ušař.“

„No já vím, ale on by určitě někoho sehnal, má určitě známý.“

„To je stáří, Květuško, na to nejsou známí nic platný.“

„Ale prosím tě… tak ty se teda nechceš přestěhovat zpátky… Josefe?“ Josef se otočil, podíval se do jejích sytě zelených očí a řekl:

„Já už nemůžu, Květo, zatím ne.“

„Ale proč jsi mi nic neřek, já už jsem to tam začala všechno připravovat, abys tam měl místo pro sebe.“ Josef položil Květě ruku na rameno a bez toho, aby ji dále poslouchal, se zvedl z pohovky a vyšel z pokoje. Hosté pomalu odešli do restaurace a přesně v osm hodin se ještě po několika dalších přípitcích začalo s večeří. V místnosti nebylo víc než dvanáct nebo patnáct lidí. Kolem desáté se salonek vyprázdnil. Bylo úterý a zítra byl pracovní den, to bylo hlavní téma omluv hostů, kteří odcházeli, i když by rádi zůstali s novomanželi déle. Poslední s nimi zůstal otec. Zaplatil za svatební hostinu a všichni tři se vydali do bytu. Před vchodem do domu se Maxmilián s Alicí rozloučili s otcem a šli se ještě projít.

„Svatební den je jen jednou a koneckonců klíče máte. Ten obřad v kostele byl pěkný. To byl dobrý nápad, moc dobrý nápad. A jinak je to všechno v pořádku?“

„Ano, pane inženýre,“ řekl Maxmilián, „to víte že ano.“

„Ano?“

„Tak to je dobře, Álí?“

„Jsem ráda, že se ti to líbilo, tati.“

„Bylo to pěkný…“

„Jo. Stálo to za to, táto.“

„A proč tam nechtěl pustit toho nebohýho turistu?“ zeptal se otec. Maxmilián pokrčil rameny.

„A jak jste se vlastně seznámili s tím farářem? Víte, já jsem se ho na to chtěl zeptat, ale bylo mi to tak nějak žinantní.“

„Toho jsem nemusel přesvědčovat, pane Černý. Ten mi pochovával tátu. Ten to udělal rád. A vlastně s tím i tak trochu přišel, chtěl jsem ho pozvat na svatbu a on to sám nabídl.“

„Aha,“ řekl otec. „No, já si už asi půjdu lehnout a nezapomeňte, že je tam spousta jídla, a to nejlepší nacpali do tý malý ledničky a pak se na to zapomnělo, tak to alespoň vy nezapomeňte sníst. Klidně i večer. Já si svůj stroječek vypínám, takže mě nevzbudí ani čert. Odemkněte si a vemte si, na co budete mít chuť.“

„Nestarej se a jdi si lehnout, táto,“ řekla Alice a políbila otce na tvář. Ten uchopil Maxmiliána za ruku, potřásl jí, poté se otočil a odešel. Novomanželé se chvíli procházeli. Prošli několika ulicemi a parkem, ale brzy jim začalo být chladno, a tak se vrátili. Otec už spal. I když se Alice ještě snažila dočkat Maxmiliána, který si v koupelně čistil zuby, jen mu říct dobrou noc, tak… A… nikdy bych neřekla… že… že štěstí může… tolik… unavit… tolik, že… š-ť-ě-s-t-í… mů… m-ů-ž-e… n-e-m-ů-ž-e… m-ů-ž-e…