Pro získání podepsané knihy se prosím obraťte na nakladatelství Mishkezy. E-mail: nakladatelstvimishkezy (zavináč) . cz
Tomáš Zmeškal, Sokrates na rovníku – vyšlo v listopadu 2013
Pátrání je věc ošemetná a nesmírně nejistá, člověk nikdy neví, co ho potká na cestě, po níž se vydal, jaká skrytá zákoutí poodhalí, zda se mu v nich bude líbit, nebo zda nakonec nebude zatrpkle proklínat své rozhodnutí. Zvláště pokud se rozhodne hledat vlastního otce.
Právě na takovou cestu po stopách svého otce, pocházejícího z Konga, nás ve své nové knizeSokrates na rovníku bere Tomáš Zmeškal. Na rozdíl od svých předchozích románů popisuje v tomto příběhu osudy svých rodičů a prozrazuje něco i o sobě. Jako zkušený vypravěč s osobitým stylem se však intuitivně vyhýbá pouhému líčení klasické rodinné historie a vypráví například i o historických přešlapech, jichž se ještě na přelomu 19. a 20. století dopouštěly některé evropské státy vůči Africe a jejím národům. Teprve z tohoto prolnutí obou příběhů, oné komorní zprávy o otci a rodině s dějinami kulturního střetu, vzniká výsledný tvar Sokrata na rovníku, soubor deníkových zápisků, vzpomínek, úvah a rodinných reportáží.
Znovu se zde ukazuje, že hledání je pokaždé činností nanejvýš komplexní, že nestačí pátrat v matrikách a sestavovat rodokmeny. Kdo chce skutečně pochopit, odkud přichází, musí umět dočasně opustit sebe a odvážit se k hlubšímu ponoru, ke společnosti, k zemi a dějinám. Teprve poté vzniká celistvý obraz o nás, o naší minulosti i o těch, kteří nás přivedli na svět.
Recenzní výtisky – nakladatelství Mishkezy e-mail: nakladatelstvimishkezy (zavináč) seznam.cz
ISBN: 978-80-87886-00-7
Rok vydání: 2013
Počet stran:198
Redakce: Jakub Vaníček a Dana Horáková
Grafická úprava: Jaroslav Beer
Nakladatelství: Mishkezy, e-mail: nakladatelstvimishkezy (zavináč) seznam.cz
První dvě ukázky je možné stáhnout zde: Sokrates na rovníku, rodinné reportáže 1,2
Ukázky :
1. Začátky hledání – Praha 2006
V roce 2006, osm let poté, co jsem se vrátil z jedenáctiletého pobytu v Anglii, jsem se rozhodl znovu začít hledat svého otce. Naposledy jsem se o to pokoušel ještě v Londýně, od té doby uplynulo přes deset let a politická i vojenská situace v Kongu se po dvou krvavých válkách, v kterých zahynulo přes pět milionů lidí, začala uklidňovat. V roce 2006 v Kongu proběhly volby, které zorganizovaly Spojené národy. Byla to největší a nejdražší akce v jejich historii a všichni lidé, které Kongo z nějakých důvodů zajímalo, napjatě čekali, jak dopadnou. Dopadly vcelku dobře. Dobře v kontextu Konga znamenalo, že se stát nerozpadl a parlament s prezidentem byli zvoleni. Kdyby se totiž rozpadl nebo se k rozpadu potácel, mnoho šancí, jak v něm najít svého otce bych neměl. Moji rodiče se rozešli na konci šedesátých let a na začátku sedmdesátých se natolik pohádali, že moje matka ukončila i jejich vzájemnou korespondenci. Nejčerstvější zprávy, které jsem o otci měl, byly zhruba z roku sedmdesát čtyři, kdy žil a studoval ve Francii, moje informace byly tedy přes třicet let zastaralé. Proč moje matka korespondenci ukončila jsem nevěděl, nemluvila o tom.
Matka o otci nikdy nemluvila. O věcech, které nemohla zvládnout a které přesahovaly její síly, má matka nikdy nemluvila. Teprve mnohem později, když jsem vyrůstal, jsem s ohromením zjišťoval, že si matky mých kamarádů a spolužáků povídají mnohem více a častěji o čemkoli a s kýmkoli a že málomluvnost mé matky není pravidlem, ale výjimkou. Má matka nikdy a o ničem příliš nehovořila a bylo jen několik věcí, o kterých, při své dokonale introvertní povaze, byla čas od času hovořit schopna. Ráda například vyprávěla o psech, o květinách, o detektivkách a později ve stáří o vědecko-fantastických filmech a románech, které si k mému překvapení zamilovala. Ráda mluvila o plachetnicích, to ale jen zřídka, a když měla mimořádně dobrou náladu. Jednu malou si před lety také koupila a zkoušela se ji nepříliš úspěšně naučit ovládat. V tom, o čem ráda mluvila, se můj otec nevyskytoval, stejně jako se tam nevyskytoval třeba fotbal nebo vážná hudba, náměty, které zcela ignorovala.
Od babičky, strýců, tet a ostatních příbuzných jsem věděl, že do Československa přijel jako student ekonomie na konci padesátých nebo na začátku šedesátých let a že někdy v polovině šedesátých let byl povolán zpět do Konga. Když chtěl, aby moje matka společně se mnou odjela za ním, odmítla. Proč se nevzali, jsem nevěděl. Říkalo se, že její odmítnutí odjezdu do Konga nastartovalo jejich rychlý a pravděpodobně nevyhnutelný rozchod. Můj otec se pak už nikdy do Československa nevrátil. Věděl jsem, že se usadil v Belgii, potom na čas snad ve Francii a nakonec se do Konga údajně vrátil natrvalo, prý jako vysokoškolský učitel ekonomiky. Co z příběhu byla pravda a co nikoli, se v podstatě nedalo dešifrovat, protože moje matka, hlavní postava příběhu, sídlila ve svém uzavřeném světě. Kdyby se narodila dnes, pravděpodobně by se mělo za to, že trpí sociální fóbií. Úzkost a trvalé napětí, které ji na veřejnosti nikdy neopouštěly, by tomu možná i nasvědčovaly. Tenkrát se ale chování naštěstí takto neposuzovalo, a proto na mé mámě nebylo nic neobyčejného.